Rodičovština

O knihe

Lehrová opírá svůj dynamický text o výzkumy psychologů, pedagogů a organizací specializujících se na rozvoj dětí a představuje čtenářům vědomý přístup k rodičovství založený na lásce a respektování dítěte jako individuality.

Úryvok z knihy

Poslaní na hanbu v nás může vyvolat prvotní strach z opuštění

Řadě dětí poslání na hanbu doopravdy ublíží. Doktor Siegel i doktorka Brysonová a další odborníci v této oblasti říkají, že poslání na hanbu může v dětech vyvolat pocity odmítnutí, strachu a pocit, že si nezaslouží lásku.

Bohužel to není přehnané.

Jako nově narozený homo sapiens jsme naprosto závislí na našich pečovatelích, pokud jde o jídlo, teplo, přístřešek a péči, které potřebujeme pro přežití. Proto jsme od narození velmi silně naprogramovaní k tomu napojovat se na své pečovatele. Jinými slovy, abychom se cítili bezpečně, potřebujeme si být jistí silou našeho pouta s lidmi, kteří jsou odpovědni za naše blaho. Potřebujeme jednoznačně vědět, že o nás stojí a neopustí nás – ať se děje cokoli.

Takže pokud cítíme, že pouto není pevné, reagujeme, jako by byl v sázce náš život. Naši rodiče možná vědí, že by nedovolili, aby se nám, jejich drahocenným dětem, něco stalo, ale my to nevíme. Proč? Protože nás rodiče zahánějí pryč, když máme potíže. Nejen že by dopustili, aby se nám něco stalo, oni to přímo způsobují. Jak varuje doktorka Laura Markhamová ve svém článku „What´s Wrong with Time-Outs“ („Co je špatně na posílání na hanbu“), posílání na hanbu může nabourat „důvěru dítěte ve vás tím, že v něm vyvolá strach z opuštění“. Dodává ještě: „Vykázat rozčílené dítě je jako odhánět ho, když vás nejvíc potřebuje. Nejhorší je, že se dítě uklidní a začne více ´poslouchat´ jenom proto, že jste v něm vyvolali obecný dětský strach z opuštění.“ Jinými slovy vykázání na hanbu může ohrozit ona životní napojení, která dětem dodávají pocit bezpečí, což je opravdu děsivé.