Magická síla uznání pocitu dítěte

Pětiletý chlapec přiběhl domů s pláčem, protože na zahradě zakopl a odřel si koleno. Jeho otec se na jeho odřeninu letmo podíval a snažil se uklidnit chlapcův pláč větou: „To nic není.“ Po těchto slovech však chlapcův pláč zesílil. Poté k synovi přistoupila jeho matka, poklekla a zkoumavě se zahleděla na rozbité koleno. S lehkým úsměvem rozevřela náruč a objala plačící dítě. Do ucha mu potichu pošeptala: „Zlato, je mi to moc líto, věřím ti, že tě odřené koleno bolí. Věřím však také, že se brzy zahojí.“ Po těchto slovech si chlapec položil hlavu na maminčino rameno a přestal plakat.

Co se stalo? Byl to tentýž chlapec, oba rodiče svého syna milovali a oba ho chtěli utišit. Proč byla matka úspěšnější? Protože uznala pocity svého syna, zatímco otec synovu bolest zlehčil, a tím si vysloužil synovo nepochopení.

Uznání pocitů druhého člověka je pro úspěšnou komunikaci podstatnější, než si často myslíme. Je však velmi důležité nezaměňovat uznání pocitu dítěte s jeho litováním. Když budeme litovat dítě, dáváme mu tím najevo jeho slabost a nedůvěru, že by se s problémem nebo bolestí mohlo vypořádat samo. Proto věta: „Lituji, že sis rozbil koleno,“ vyjadřuje lítost nad událostí, zatímco věta: „Lituji tě,“ vyjadřuje lítost nad dítětem. Děti, které jsou litovány, často přijmou tuto roli a začnou se litovat samy. Litování připraví dítě o odvahu a sníží jeho odolnost, která je tak potřebná, aby z našich dětí vyrostli sebevědomí dospělí.