Věnujme se sami sobě

Právě jsem listovala knihou „Šťastné deti, šťastní rodičia“, kterou jsme před dvěma roky vydali, a v momentě jsem našla, co jsem hledala. Vhodný název pro tento článek. „Věnujme se sami sobě.“ Bude o nás, o ženách-matkách.

Už je to dávno, co jsem se poprvé stala mámou a stejně jako mnoho dalších žen jsem přijala tuto roli s vděčností a s maximální zodpovědností. Matka si sotva stihne uvědomit, že se z ní ze dne na den stal jiný člověk. Priority během několika minut změní pořadí a její svět se začne točit kolem toho malého uzlíčku, který si odnese z porodnice.

Já jsem si mateřství užívala, a protože jsem většinu svých přátel zanechala v Praze a manžel byl často na cestách, věnovala jsem našemu prvorozenému synovi všechnu pozornost. Mateřství jsem brala jako poslání a užívala jsem si každý okamžik s vědomím, že toto krásné období jednou skončí. Aby to neznělo moc idylicky, samozřejmé byly i chvíle, kdy jsem postrádala energii. Volala jsem o pomoc a ona nepřicházela, protože neměla od koho. Mohla jsem se doma dohadovat s manželem, jestli mám větší nárok na pauzu já, která jsem měla na starosti děti, dům a zahradu, anebo on, který jezdil po služebních cestách, volné chvilky věnoval dětem a po nocích vysedával u počítače, aby udržel firmu na nohách. Nehádali jsme se. Oba jsme věděli, že by to nemělo smysl, a také jsme uměli ocenit práci toho druhého.

Každý z nás vstupuje do života s určitými očekáváními a předpokládá, že se naplní, anebo se o to alespoň snaží. Svoje představy a sny přizpůsobujeme tomu, jak se mění naše poznání, hodnoty, priority i životní realita. Často se však zastavíme a přemýšlíme: „Kdo vlastně jsem?“ Nejde tu o to, jestli jsem dcera, matka, manželka, zaměstnanec nebo zaměstnavatel, jde o to, jaká je naše identita.

Naši identitu tvoří prostředí, ve kterém žijeme a pracujeme, chování a činnosti, jež každý den vykonáváme, naše schopnosti a přesvědčení, které o sobě, o svém chování a prostředí máme. Když známe vlastní identitu, jsme jen krůček od toho, abychom si uměly určit naše poslání. To znamená, čeho bychom chtěly v životě dosáhnout.

Tady se musí zamyslet každý sám. Vrátím se tedy k sobě. Život se změnil v kolotoč, který se nedá zastavit, tedy alespoň, pokud jsme se rozhodly žít. Kladu si otázku, jestli jsme v tom vlastním životě nezapomněly samy na sebe. Tomu malému uzlíčku, o kterém jsem se zmiňovala v úvodu, bude letos osmnáct let. Kdybychom si chtěly trochu započítat, zjistíme, že jsme za osmnáct let při dvou dětech a jednom manželovi připravily asi 7 000 svačin, uvařily více než 5 000 večeří, vyžehlily přes 4 000 košil, udělaly skoro 3 000 nákupů, přečetly přes 500 dětských knih a seznam by mohl pokračovat.

Když se ohlédneme za nějakou životní etapou, vyvolává to v nás nějaké pocity. Pokud jsme optimistky, na nepříjemné zážitky jsme zapomněly nebo jsme je vědomě vymazaly ze své paměti a vnímáme vlastní proměny, postupy a úspěchy. Vidíme také pokroky a úspěchy svých dětí a chováme v sobě naději, že přijdou další. Vedeme děti k samostatnosti a pomalu se od nich odpoutáváme, aby se jednou mohly vydat vlastní cestou. Čím více se od svých dětí odpoutáváme, tím získáváme větší příležitost vrátit se samy k sobě.

Co jste za posledních 18 let udělaly pro sebe? Kolikrát jste byly v divadle, s kamarádkou na vínku nebo na prodlouženém víkendu s bývalými spolužačkami? U mě osobně jsou to výrazně nižší čísla, ale ničeho nelituji. Priority se mění a mění se i naše realita. Současná realita je taková, že mě náš dvanáctiletý syn miluje nejvíc, když si dvakrát v týdnu vyběhnu zacvičit, aby měl na 90 minut počítač sám pro sebe, nebo když jdu s manželem nebo kamarádkou do kina či divadla, protože si může objednat pizzu a jíst ji rovnou z krabice, což bych za jiných okolností nedovolila. Život je fajn, tak proč ho nezpříjemnit sobě i všem, kteří ho žijí s námi. ☺

Vždy, když si najdu čas pro sebe, uspokojím tak nějakou část svého já. Doplním energii, kterou jsem spotřebovala, abych mohla zase zářit pro svou rodinu a každého, kdo o tuto záři jen trochu stojí, a hlavně pro sebe. Jsme lidé, bytosti, které chtějí být pohromadě, potřebujeme jeden druhého, abychom se mohli smát, cítit užiteční a milovaní. Ti z vás, kteří ztrácíte energii, najděte si zdroje, jak ji získat zpět. Pojďte do lesa, na výlet, na vínko či na kávu, oprašte stará přátelství, abyste se mohli smát, abyste mohli trochu víc žít.